Vicemistři zaječického Memoriálu

Vicemistři zaječického Memoriálu

Sezona 2014/2015 ještě sice nezačala, přesto už senohrabští hráči stačili rozšířit řadu klubových úspěchů o dvě cenné trofeje. Ve středu 23. července se Lukáš Kocourek vrátil z losovacího aktivu s pohárem za třetí místo, které v nedávno skončeném ročníku vydobylo naše A mužstvo. V sobotu 26. července se pak vrátila legie senohrabských sportovců s cenou za druhé místo ve čtyřčlenném turnaji.

Třetí ročník Memoriálu Miloše Hrušky v Zaječicích se premiérově odehrával i za účasti senohrabské sestavy. O ní jsem se už o dvě věty zpět zmínil jako o legii, což rozhodně nebylo použito nahodile. V týmu jsme kromě Senohrabáků evidovali i hráče z Pětihost, pomoci nám přijely i dvě posily ze sousedních Mirošovic. Ve finálovém duelu nám pak dvanáctým hráčem bylo zaječické publikum, které se v konečném střetnutí celého turnaje přiklonilo na naší stranu.

Projevované sympatie domácích byly přitom dost překvapivé. Svým počínáním jsme sousedům spíše zavdávali příčinu ke kritice pořadatelů za naše pozvání. Slavnostní nástup všech účastníků turnaje se konal v naší nepřítomnosti, způsobené horečným sháněním alespoň jedenácti hráčů základní sestavy. S nastalým problémem jsme se nakonec úspěšně vypořádali a úvodní zápas Memoriálu rozehráli „jen“ s asi dvacetiminutovým zpožděním. V druhém případě jsme sváteční atmosféru hostitelů narušili tím, že jsme jejich mužstvu uzavřeli příležitost bojovat o turnajové prvenství.

Úvodní čtvrthodina prvního semifinále by s klidem snesla označení „přípravná.“ Po déle jak měsíční přestávce nastoupila obě mužstva k prvnímu ostrému zápasu, v kterém se ještě obě jedenáctky, utvořené ve svém složení vůbec poprvé, začaly postupně sehrávat. Obzvláště těžké bylo zvykat si i na herní plochu, která by pro svůj jedinečný sklon mohla v zimních měsících sloužit i jako prostor pro začínající sjezdaře. Hřejivé červencové počasí navíc urychlilo i proces terorizující detoxikace, při kterém se těla několika našich sportovců zbavovala připomínek na večer v restauračních zařízeních. Po patnácti minutách (zápasy se hrály v délce 2 x 35 minut) se prokázala naše útočná síla, jejímž výsledkem bylo poločasové vedení 0:2 pro hosty. Mírně odevzdaný soupeř se už krátce po přestávce vrátil zpátky do zápasu kontaktním gólem na 1:2. Tehdy zároveň odstartovala přestřelka, v které jsme nejdříve zvýšili na 1:3, posléze se na chvíli začali bát o výsledek, kdy domácí snížili na 2:3 a stejně se pak na chvíli posadit znovu do sedla, poté co jsme stav semifinále upravili na 2:4. Podle slov rozhodčího scházely do konce zápasu pouhé tři minuty a my už se v duchu oddávali myšlenkám na boj o konečné turnajové vítězství. Protože se podle známého přísloví: „Neříkej hop, dokud si nepřeskočil,“ skrývá jedna z ověřených životních pravd, proměnili jsme závěr zápasu v nepříjemné drama. Po souboji rameno na rameno uvnitř našeho velkého vápna, v kterém se však soupeřův hráč po kontaktu propnul jako luk a na pohled velmi efektivně předvedeným pádem docílil svého snažení, rozhodčí zapískal a ukázal na penaltový bod. Z něj vypálený balon rozvlnil síť fotbalové brány. 3:4. V ten moment se proti nám spikl i čas. Doba tří minut, které zbývaly do konce zápasu před pokutovým kopem, se teď protáhla na záhadných minut pět. Do hráčů tehdy vstoupilo podezření, že se nejednalo o chybu na hodinkách rozhodčího, nýbrž o záměrné jednání muže v černém. Pravdivost takového tvrzení však nikdo z nás nemohl doložit žádným patřičným důkazem. Ať tak či tak, pět minut (podle domněnek hráčů spíš sedm nebo osm) jsme přečkali bez úhony a dotáhli utkání do vítězného konce.

Po souboji s domácím celkem jsme nejprve sledovali počínání Mnichovic, našeho budoucího finálového soupeře, který v zajímavém duelu přehrál celek SK Pyšely v poměru 4:2. Po skončení druhého semifinále jsme viděli modrobíle pruhované dresy znovu v akci, kdy v souboji o třetí místo rozdrtily Pyšely v lokálním derby Zaječice 7:1.

Po bezmála tříhodinové pauze jsme konečně přistoupili k našemu druhému vystoupení, na jehož závěru nás mohla čekat trofej pro vítěze celého turnaje. Po bezbrankové první půli, v které jsme trestuhodně nevyužili několik příležitostí k otevření skóre zápasu, to byl soupeř, kdo se ujal daného úkolu. Bohužel si ve své exekuci počínal až nebývale aktivně, kdy nám v krátkém sledu nasázel tři branky. Do konce tehdy scházela sice ještě celá čtvrthodina (jak nás povzbudivě informoval náš pomezní rozhodčí Honza Kotěšovský), všem přítomným bylo už ale stejně jasné, že zápas v danou chvíli prakticky skončil. V závěrečných patnácti minutách došlo ještě k poslední úpravě stavu utkání, která ale i tentokrát vzešla ze snažení hráčů Sokola Mnichovice. Po vítězství 4:0 se premiantem třetího ročníku Memoriálu Miloše Hrušky v Zaječicích stal náš tradiční soupeř zpoza Hubačovského rybníka.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat pořadatelům Memoriálu za pozvánku na sportovní akci, divákům ze Zaječic, kteří ve finálovém duelu zapomněli na předchozí vyřazení a projevili onen „lokální patriotismus“ a stejně tak i všem zúčastněným týmům za prožité červencové odpoledne. Jmenovitě bych vyjádřil poděkování nejvěrnějšímu senohrabskému fanouškovi, panu Jiřímu Bardovi, který nás jako jediný příznivec našeho klubu přijel do Zaječic podpořit. Děkuji i Honzovi Kotěšovskému, který pro své zranění sice nemohl přímo zasáhnout do děje na hrací ploše, ale s praporkem v ruce bezchybně odřídil utkání za pomezní čárou. V poslední řadě pak níže uvedeným, kteří si stříbrný úspěch po zásluze vykopali.

Sestava:  František Čermák, Martin Lattner – Patrik Tomášek, Jan Brož, René Bulan, Jaroslav Sládek, Martin Urban, Tomáš Tlamicha – Vojtěch Tomeš, David Kraut, Martin Bílek, Tomáš Čížek, Lukáš Kocourek, Ondřej Louda – Lukáš Hacmac, Karel Beran.

-js-

Both comments and pings are currently closed.

Komentáře uzavřeny